Osobní svědectví od M.
Často se mě ptají, abych popsal „typické sezení“. To není snadný úkol, protože každý klient je jedinečný a každé sezení je jiné. Mnoho klientů se se mnou dělí o své zážitky a o to, co si z nich odnesli, a někteří souhlasí, abych část zveřejnil jako referenci. Je ovšem spíš vzácné, aby klientka sdílela celou svou somatickou cestu tak poeticky.
M. působivě popisuje svůj příběh: jak znovu získává moc sama nad sebou (empowerment) a nachází cestu zpět do vlastního těla (embodiment). Během somatického koučovacího sezení podporuji M. v tom, aby si vytvořila svůj vlastní bezpečný prostor – ať už to pro ni znamená cokoli – což je naprostý základ pro všechno, co pak následuje. Nevytvářím ho pro ni já, vytváří si ho ona sama. Vést ji k tomu, aby naslouchala svému tělu, svým pocitům a emocím, je v somatické práci užitečný začátek. Upozornění: Popisované sezení proběhlo během retreatu, jehož součástí byly konkrétní prvky (následné) péče ze strany asistujícího týmu.
Co potřebuješ, aby ses cítila bezpečně? Co potřebuje tvé tělo, aby se cítilo bezpečně? Rozhoduje nervový systém, ne mozek. Kdyby měl city na starosti mozek, bylo by to snadné, mohli bychom se do bezpečí prostě rozumově dovést. Jenže tak to v těle nefunguje. Racionální věty jako Neboj se! nebo Se mnou se můžeš cítit bezpečně! právě proto jednoduše nefungují.
»Když Ondra řekl „je to pro tebe“, myslel tím něco jiného, něco, s čím jsem si nevěděla rady a ani jsem nevěděla, jestli se mi to líbí. Byla jsem tak zvyklá na to, že moje sexualita patří někomu jinému, že když výslovně řekl, že je to pro mě a NE pro něj, cítila jsem se ztracená, a dokonce trochu odmítnutá. Byla jsem tak zvyklá čerpat svou sexuální sebehodnotu z toho, že se na mě někdo jiný chce dívat, dotýkat se mě nebo se mnou nebo na mně něco dělat.
V tu chvíli mi byl nabídnut přechod ze sexuálního objektu na sexuální subjekt a nebyl to dobrý pocit, protože jsem byla tak zvyklá získávat slast z toho, že někdo jiný získává slast ze mě, místo abych svou slast čerpala sama ze sebe.«
Přečtěte si ten příběh o tom, jak si M. dává svolení odejít, jak se naladí na své smysly, jak si sama pro sebe vytváří bezpečí a důvěru a jak experimentuje se svou komfortní zónou. Zjistěte, jak pozornost může působit jako láska.
❦
Moje posvátné ne
od M.
[…] První den retreatu mi přišla menstruace. Pomyslela jsem si: „No skvělé. Tak strašně jsem se snažila, aby mi přišla, a teď je tady – přesně ve chvíli, kdy se chystám nechat cizího muže, aby viděl a osahal a pronikl do mé vagíny, do té vagíny, kterou jsem si dala tolik práce vydepilovat voskem a umýt a, a…“
Intuitivně jsem věděla, že menstruace přišla kvůli tomu bezpečí, které jsem téměř okamžitě pocítila, když jsem dorazila na místo retreatu a seznámila se s bodyworkery. Moje tělo se prostě otevřelo a povolilo. Věděla jsem taky, že přijmout sexuologickou práci s tělem během menstruace je pro mě příležitost uzdravit stud, který jsem kolem krvácení měla, i stud z toho být sexuální, když krvácím. Dělalo mi starosti, jak to zvládnu, a tak jsem to probrala s jednou z žen z podpůrného týmu a ona řekla, že to není problém. Mohla jsem používat menstruační pomůcky vnitřně nebo zevně, nebo vůbec, jak jsem chtěla. Mohla jsem přijmout vnitřní genitální dotek, pokud jsem chtěla, nebo ne. Nebyl žádný tlak něco dělat nebo něčím být a s mým krvácením nebyl žádný problém.
Na své první sezení jsem dorazila do Hnízda (útulného koutu plného polštářů a dek, kde se ženy scházely a mazlily před sezeními i po nich) v dlouhém vínovém županu, nic pod sebou, nic v sobě. Když jsem si klekla na měkkou matraci a přitulila se k ženám, které tam už ležely zahřáté a schoulené po svých sezeních, jedna z žen z podpůrného týmu ke mně otočila svou zářivou tvář a zeptala se, jak se cítím. Řekla jsem jí, že mám obavy, protože krvácím. Posadila se a usmála se. „Tvá krev je tu vítaná,“ řekla s tak neuvěřitelnou láskou a jistotou. „Vážně?“ zeptala jsem se. „Vážně,“ odpověděla. „Tvůj župan ladí s tvou krví!“ zvolala. „Jsi bohyně menstruace a tolik ti to sluší!“ Poprosila jsem ji, ať mému průvodci Ondrovi řekne, že mám menstruaci, protože jsem byla příliš stydlivá, abych mu to řekla z očí do očí.
Ondra přišel a nabídl mi rámě a společně jsme došli do malého pokoje podél přední verandy hotelu, hned u ulice. Pečlivě mě vedl kolem hromádek mokrého ptačího trusu, na které mě nezapomněl upozornit pokaždé, když jsme spolu šli na sezení. Poslední den mi řekl, že tam žije pár ptáků, kteří spolu zůstávají na celý život. Ondra otevřel dveře svého pokoje a gestem mě pozval dovnitř. Vešla jsem a nemotorně se postavila do malého prostoru mezi postelí a místem, kde byl připravený masážní stůl. Nevěděla jsem, co dělat ani kam jít, tak jsem tam jen stála, ruce pevně zkřížené na hrudi, a nervózně se rozhlížela ve snaze zorientovat se v okolí. Připadalo mi to jako první rande, u kterého bylo předem domluvené, že rovnou půjdeme na sex. Asi se tomu říká hookup. To jsem předtím nikdy nedělala. Sex na zavolanou? To jsem taky nikdy nedělala.
Bylo jasné, že se Ondra ze všech sil snažil ten svůj pokojík velký jak komora připravit na sezení. Malý věšák na stěně proměnil v jakýsi držák na pomůcky a ozdobil ho fialovými provazy, floggery, biči, řetězy, malým plyšovým látkovým klitorisem a měkkým antistresovým míčkem. Když jsem ten míček uviděla, uvolnila jsem se a nahlas se rozesmála. Byla to jediná nesexuální věc mezi pomůckami na věšáku a mezi těmi, které byly jedna po druhé rozložené na prádelníku. Zbožňovala jsem pitomé antistresové míčky a moje děti taky.
Zatímco jsem tam stála a rozhlížela se, Ondra pobíhal kolem, upravoval žaluzie, teplotu a světla – „Je to takhle dobré?“ ptal se. „Jak chceš ta světla?“ „To je dobrý,“ řekla jsem. Chtěla jsem to mít prostě za sebou. Děsilo mě, že se mám svléknout, a netušila jsem, jak se dostanu od nemotorného postávání v županu k tomu, abych ho sundala a lehla si na ten stůl. Tak jsem se tím chtěla prostě protlačit, jak jsem to už tolikrát předtím udělala, když došlo na sex. Když jsem měla strach nebo se mi nechtělo, prostě jsem to uspěchala. Ale Ondra tam stál a čekal, až něco udělám. Rozpačitě jsem se na něj ohlédla, sotva schopná opětovat jeho pozorný a zvědavý pohled.
„Takže…“ řekl. „Jak se dneska cítíš?“
„Mám strach. Jsem nervózní. Nejistá. Nevím, co mám dělat ani jak začít.“ „Připadáš mi jako cizí člověk. Vím, že jsme spolu měli videohovor, a vím, že ti [organizátor retreatu] důvěřuje a že máš vysoké etické zásady, ale…“ „Ale pořád tě vlastně neznám.“ „A bojím se.“
„Dobře,“ odpověděl Ondra. „Co kdybychom si zahráli hru?“
„Tak jo,“ odpověděla jsem.
„Pojďme se podívat, jak na sebe naše těla v prostoru reagují. Chci, abys mi řekla, ať se od tebe postavím na takovou vzdálenost, kde ve svém těle cítíš bezpečí.“ Když to říkal, všimla jsem si, že je ode mě asi metr a půl.
„Ustup,“ řekla jsem.
Ustoupil o pár kroků.
„Jdi dál.“
Ondra ustoupil o kus dál a pak se zastavil, celou dobu se na mě díval. Nadechla jsem se a moje tělo bylo pořád ve střehu.
„Ještě dál.“
Pořád jsem mu říkala, ať jde dál a dál ode mě, až nakonec stál u zadní stěny malé koupelny, která přiléhala k pokoji.
„No, dál už to nejde. Cítím se bezpečněji, když jsi v koupelně – v jiné místnosti než já, se dveřmi mezi námi.“
Na tom zvýšeném dřevěném prahu bylo něco uklidňujícího, ten způsob, jakým nás dva viditelně odděloval. Hranice.
„To je směšné,“ řekla jsem. „Nemůžu tomu uvěřit. Nepřijela jsem takovou dálku a nezaplatila všechny ty peníze za to, abych tě donutila stát v koupelně!“ zvolala jsem.
„No, a nepřijela?“ řekl. „Zaplatila sis za tuhle zkušenost a můžeš si s ní dělat, co chceš. Ty můžeš zůstat tam a já tady. Jsou to tvoje peníze. Mně ani nikomu jinému tady nezáleží na tom, jak se svými sezeními naložíš. Je to pro tebe.“
Ta slova, „je to pro tebe“, jsem nějak nesnášela. Měla jsem pocit, že bych je měla ráda slyšet, koneckonců tak málo v mém životě bylo pro mě. Uvědomila jsem si, že jsem měla jen velmi málo sexuálních zážitků, které byly čistě pro mě, a i když se točily kolem mé slasti, bylo to proto, že mi nějaký muž chtěl slast dát a sám z toho něco měl – buď opětovanou sexuální slast, potěšení z toho, že mě uspokojuje, nebo prospěch z mého štěstí a úlevy. Když Ondra řekl „je to pro tebe“, myslel tím něco jiného, něco, s čím jsem si nevěděla rady a ani jsem nevěděla, jestli se mi to líbí. Byla jsem tak zvyklá na to, že moje sexualita patří někomu jinému, že když výslovně řekl, že je to pro mě a NE pro něj, cítila jsem se ztracená, a dokonce trochu odmítnutá. Byla jsem tak zvyklá čerpat svou sexuální sebehodnotu z toho, že se na mě někdo jiný chce dívat, dotýkat se mě nebo se mnou nebo na mně něco dělat. V tu chvíli mi byl nabídnut přechod ze sexuálního objektu na sexuální subjekt a nebyl to dobrý pocit, protože jsem byla tak zvyklá získávat slast z toho, že někdo jiný získává slast ze mě, místo abych svou slast čerpala sama ze sebe.
„Pořád se necítím bezpečně,“ řekla jsem.
„Víš, můžeš odejít,“ řekl Ondra.
„Cože?“ řekla jsem.
„Můžeš odejít. Máš úplně svobodnou vůli. Klíč od pokoje leží na posteli. Můžeš vyjít ven, vzít si klíč a vrátit se, kdy budeš chtít. Nebo můžeš odejít, vrátit se do svého pokoje a zkusíme to znovu zítra. Nebo můžeš nechat klíč na recepci, sbalit si věci, nasednout do auta a odjet hned teď domů, jestli to tak chceš. Nemusíš tu zůstat.“
„Páni,“ řekla jsem. „Myslím, že jsem si nikdy předtím nedala svolení odejít. A je to víc než to. Nikdy předtím jsem neměla pocit, že můžu odejít. Kdykoli jsem byla s mužem, který se mnou chtěl mít sex, ztuhla jsem. Cítila jsem se v pasti. Nemohla jsem mluvit ani se hýbat, takže jsem prostě zvláčněla a vzdala se. Od chvíle, kdy se mě poprvé dotkl nějaký muž, jsem jako zamrzlá, neschopná odejít.“
V tu chvíli, přímo tam, jsem si uvědomila, že odejít je přesně to, co potřebuju udělat. Potřebovala jsem odejít, abych si mohla dát to, co jsem potřebovala už před tolika lety. Schopnost odejít a odkráčet od čehokoli, co jsem nechtěla. Uctít strach a nepohodlí ve svém těle a vytvořit prostor mezi svým zvířecím tělem a člověkem, kterého se bálo.
„Chci odejít,“ řekla jsem.
„Dobře. Zůstanu přesně tady, bez hnutí, dokud sezení neskončí,“ řekl Ondra.
„Můžu ti podat klíč?“
Přikývla jsem.
Ondra udělal pár kroků dopředu, ruku nataženou před tělem, aby dal najevo, že se ke mně nechystá přiblížit ani se mě dotknout.
„Tady,“ hodil mi klíč a já ho chytila.
„Tak jo, sbohem,“ řekla jsem.
Otočila jsem se, cítila tu zvláštnost toho, že se můžu hýbat, otevřela dveře a vyšla ven na sluníčko.
Ondrův klíč jsem si za tu červenou gumičku, co na něm byla, navlékla kolem zápěstí a pomalu jsem chodila sem a tam po bílé přední verandě. Co teď budu dělat? Nechtěla jsem jet domů, ale nevěděla jsem, co dál. Začala jsem se ladit na své smysly. Cítila jsem teplo huňatých bačkor na nohou – na floridský den až moc teplých. Cítila jsem, jak mi po kůži přejíždí vánek a v něm sladká vůně. Co to bylo? Vůně zimolezu! Ach, jak jsem zimolez milovala. Vzpomněla jsem si na ty bílé hvězdicovité květy z dětství. Rostly na keři vedle naší příjezdové cesty a jejich vůni jsem cítila, jak stoupá za horkých letních dnů a chladných nocí. Podívala jsem se dolů, a skutečně, přední část verandy lemoval velký keř zimolezu. Pár větviček prorůstalo dřevěným zábradlím, a tak jsem utrhla dva trsy těch voňavých květů.
Kvůli těm sladkým kytičkám jsem v srdci cítila takovou radost a v těle slast. Byla jsem připravená vrátit se dovnitř. Chvíli jsem s klíčem v zámku zápolila a pak jsem ucítila cvaknutí. Otočila jsem klíčem doleva a otevřela dveře. Když jsem vešla do ztemnělého pokoje, uviděla jsem Ondru, jak tam pořád stojí v koupelně, a bylo to cítit jako láska. Že tam stojí, jak jsem si přála, klidně celé sezení, kdyby bylo potřeba. Že ctí má přání – všechno pro mě a nic pro něj. Usmála jsem se a hrdě mu ukázala ty květy jako holčička, která natrhá pro rodiče kytici z divokých květin. Vyprávěla jsem mu, jak krásně voní a jak mě přivedly zpátky. Položila jsem ty snítky zimolezu na masážní stůl jako dar, symbol možnosti. Najdu cestu na ten stůl. Možná ne dnes, ale nakonec, až budu připravená.
